Osud a symbolika významného gotického díla

Obraz Madony s Ježíškem v náručí byl vytvořen okolo roku 1345 a je připisován okruhu Mistra vyšebrodského oltáře, který působil právě v této době. Na Moravu jej zřejmě přivezl markrabě Jan Jindřich Lucemburský, bratr Karla IV., na jehož dvoře působila dílna Mistra vyšebrodského oltáře. Kdo byl přímým objednavatelem obrazu a jak přesně se do kostelíku dostal, nevíme. První zmínky o obrazu nacházíme ve farní kronice z doby po skončení Třicetileté války. S jistotou můžeme říci, že podle guberniálního rozkazu z roku 1791 se obraz, který byl již prokazatelně zapsán v majetku farnosti, měl stěhovat do farního chrámu ve Veverské Bítýšce. Obraz byl však o tři roky později, v roce 1794, umístěn zpět v kostelíku Matky Boží, a to jako oltářní obraz zasazený nově do rokokového rámu. Důvodem zamýšleného trvalého přenesení obrazu do farního kostela ve Veverské Bítýšce bylo nařízení o zrušení kostelíku dle josefinských reforem, k čemuž však nedošlo.

Roku 1932 deskový obraz objevil historik umění profesor Evžen Dostál, který o něm také mimo jiné napsal, že se jedná o jeden z nejvzácnějších gotických obrazů u nás. Obraz Madony z Veveří se tak dostal ve známost a na podzim roku 1936 byl vystaven na výstavě moravského gotického malířství a sochařství v Moravském zemském muzeu v Brně. Následně byl předán na výstavu a k restaurování do Prahy a vzhledem k následným válečným a politickým událostem následujících let zde již zůstal. Ovšem pouze fyzicky, nikoli majetkově. Až tehdejší ministerstvo zemědělství jej v roce 1958 převedlo Národní galerii v Praze. Po několika soudních přích se obraz veverské Madony v roce 2016 vrátil zpět do brněnské diecéze, do majetku farnosti Veverská Bítýška, která ho zapůjčila jako exponát do Diecézního muzea spadajícího pod správu Biskupství brněnského.

Pro výtvarné umění je typické užití atributů, symbolů a specifických barev je. Pomocí těchto nástrojů umělci komunikovali s divákem, dávali mu najevo hlubší podstatu díla. U středověkých děl, která v našem prostředí byla téměř výhradně náboženská, byl zaužívaný kánon zobrazování – jakési typické zobrazení. Díky tomu si je mnoho děl velmi podobných, přestože pocházejí z rukou rozdílných umělců. Často tak bývají obrazy či sochy označovány za dílo umělcova okruhu. Středověký autor je téměř vždy neznámý, protože v době vzniku díla nebyl důležitý autor, ale dílo samotné, respektive jeho duchovní podstata. Tak určujeme například Mistra vyšebrodského cyklu, Mistra třeboňského oltáře atd., i když Mistr samotný je nám neznámou osobou. Velmi často je jeden obraz dílem několika osob – specialistů na tváře, roucha, zlacení, drobné reliéfy atd.

Jedním z hlavních námětů středověkých děl bylo zobrazování Panny Marie. První obrazy s mariánskou tematikou začaly postupně vznikat po efezském koncilu v roce 431. Za nejreprezentativnější typ mariánského obrazu z tohoto období je považována tzv. Hodégétrie – ikona, která nese název podle kláštera Hódégon v bývalém Cařihradu. Zástupcem tohoto typu Madony je tzv. černá Svatotomská Madona, která je oltářním obrazem v bazilice minor na Mendlově náměstí. Jako nejlyričtější typ Madony bývá označován typ Glykofilúsa, zvaná též Eleúsa, tedy Panna Marie něžně milující. Tomuto typu se podobá také právě Madona z Veveří. Ta však nedostává zmíněnému typu zcela, je již ovlivněna italskými gotickými vlivy, tvář Krista se již nedotýká tváře Panny Marie, je zde pouze něžný pohled Krista na matku.

Ve středověkém malířství se nejvíce užívaly barvy červená, modrá, zlatá, bílá, zelená a žlutá. Vše záviselo na důležitosti díla, protože získání některých barev (zpravidla červené a purpurové) bylo velmi nákladné. Vzhledem k náboženskému charakteru většiny maleb se s nimi však setkáváme velmi často, obrazy nebyly vnímány jen jako malby, ale jako svatý předmět sám o sobě. Nejednou byly zlaceny, byly do nich vsazovány drahé kameny a jinak zdobeny. Barva purpurová, později červená, byla barvou života, barvou krve a barvou králů. Barva modrá byla naopak barvou trpělivosti, klidu a věrnosti. Bílá barva symbolizuje čistotu, bývá mimo jiné připisována i Panně Marii jako výraz jejího panenství.

Stehlík v rukou Krista má několik významů. Pták v gotice symbolizoval duši člověka, tedy i člověk je součástí tohoto obrazu. Stehlík je mimo jiné symbolem Kristova budoucího utrpení. Konkrétně stehlík má pak červenou hlavičku, protože podle legendy na Kalvárii vytrhl trn z Kristovy hlavy a kapka krve, která na něj skápla, navždy zbarvila jeho hlavu.

Koruna a diadém na hlavě Panny Marie mají několik významů. Z hlediska dějin umění se jedná o ovlivnění francouzskou deskovou malbou, která je zřetelná z účesu a právě užití zároveň koruny a diadému (zřejmě podle Blanky Valois). Z hlediska duchovního pak má koruna ukázat Pannu Marii jako královnu nebes. Diadém je naopak symbolem panenství a symbolizuje tak mystické zasnoubení Panny Marie s církví.

Barevnost oděvu Panny Marie také není náhodná. Červená je barvou krve nebo barvou královskou – Panna Maria jako královna. Modrá je barvou nebes, odvahy a víry. Kombinace těchto barev, zpravidla modrý šat a červený plášť, tak znázorňuje královnu nebes. Na obrazu Madony z Veveří nacházíme proměnu tohoto úzu, není zde šat a plášť, ale pouze červený plášť, který je modře podšitý; barevnost je tedy dodržena. Bílý šátek navíc znázorňuje jednak nevinnost a dílem fyzickou i duchovní čistotu.

Pozadí obrazu je vyvedeno ve zlaté barvě. Zlatá barva symbolizuje biblický Nový Jeruzalém a jeho záři. Jedná se o techniku nanášení plátkového zlata na původní rytý ornament dubových listů, které jsou od pradávna symbolem nesmrtelnosti.

Dokonalost malby je zřetelná především na průsvitné košilce, do které je oděn Ježíš. Precizní řasení, jemné detaily: cíp košilky mezi prsty pravé ruky Panny Marie, košilka přesahující také nad levou ruku Bohorodičky, cíp spadající přes levou ruku Krista.
 

Zpět